Cesta: vývoj života k úplnosti

Slovem Cesta (Tao) a podobnými jmény nazvali staří čínští filosofové a další moudří lidé po celém světě přirozený vývoj života směrem k jeho úplnosti, štěstí a sebeuvědomění. Spiritualita nazývá tuto úplnost Probuzením,  Osvícením, poznáním božské podstaty života a světa, Buddhovstvím, Kristovstvím apod. – uskutečněním nejhlubší esence, zdroje a cíle všeho života. V řeči psychologie se jedná o odhalení středu lidského bytí – úplného bytostného Já a realizaci psychické celistvosti člověka (C. G. Jung). Přírodní vědci mluví o dosažení konečného poznání, které v sobě zahrne veškerou realitu, hmotnou i duchovní (Albert Einstein).  

Samsára: svět protikladů a nevědomosti 

Tato Cesta vede nekonečným světem protikladů bytí a nebytí, života a smrti, štěstí a utrpení, světla a tmy, mužského a ženského atd. Všechny živé bytosti kráčejí po této Cestě, i když si toho mnohé nejsou vědomy a  zbytečně bloudí a trpí, ztraceny ve světě protikladů. Hlavní příčinou této nevědomosti je mylné chápání sebe sama jako individuální existence oddělené od zbytku reality, jiných bytostí a cizího, nebezpečného světa „tam venku“. Světa, kterému vládne boj o osobní přežití a soupeření s druhými, které nemá konce. Takovýto svět je ale pouhou iluzí. Vytvořenou naší vlastní myslí a způsobem života. Je jen snem, ve kterém se stále dokola rodíme, stárneme a umíráme, hledáme štěstí a mír, naplňujeme svá přání a řešíme problémy, které, jak se zdá, nemají konce a prožíváme střídavě  radost i smutek, naplnění i zklamání, klid i rozruch. A tak stále dokola a dokola. Tomuto snu se říká v Bibli “pád z ráje” či “cesta slzavým údolím” a na Východě „samsára“, bloudění bytostí v temnotě nevědomosti a strasti nekončícího koloběhu života a smrti.

Mysl: brána k probuzení  

Ale v našem vlastním těle a mysli je ukryta brána do jiného světa. Zcela odlišného. Světa vědomého života a osvícené skutečnosti – světa poznání pravdy, moudrosti, naplnění, tvořivosti, hravosti, spontaneity, svobody, radosti, lásky a soucítění. Mnozí se dostanou až sem. K nalezení této brány. Ale místo, aby skrze ni prošli, zůstanou stát před ní. Utáboří se zde a zabydlí. A zvenku tuto bránu obdivují, opečovávají ji a představují si a vzájemně se hádají, co je za ní. Co jednou bude za ní. Po smrti. Tak vzniká slepá víra, ideologie, fanatismus a sektářství. Vnější, falešné náboženství, které do světa  namísto poznání, míru a lásky přináší ještě více zatemnění, boje a utrpení. 

Branou naší mysli je třeba projít. Najít její podstatu a zdroj, naše pravé já a skutečnou identitu. Probudit se ze snů do pravé skutečnosti. Tam, kde všechny iluze, nevědomý život a zbytečná strast končí. Tam, kde je realita viděna taková, jaká skutečně je. Bez našich chybných názorů, dojmů, představ a iluzí. Bez ulpívání, chamtivosti, zloby a nenávisti.

Nirvána: svět osvícené skutečnosti

Taoisté mluví o poznání Cesty (Tao) a životě v souladu s její přirozeností. Kristus poeticky o “nebeském království”. Buddhisté to nazývají „nirvánou“ – říší, kde všechna naše nevědomost, falešná identita a strast již zcela „vyvanula“. Není to žádné záhrobí, sliby o “ráji po smrti”, žádný svět nehmotných duchů, únik do nicoty, naše anihilace a podobné fantasie, kterými si zcela mylně vykládají nirvánu ti, kteří ji neznají. Právě naopak, celá příroda, celý vesmír, celý náš „obyčejný“ svět, všechny živé bytosti i věci neživé, naše tělo, mysl i srdce a náš každodenní život je ve skutečnosti, ve své pravé podstatě touto nirvánou, tímto Tao, tímto nebeským královstvím, skutečnou a božskou realitou. Jen naše nevědomost, naše vlastní mysl a chybné myšlení nám brání tuto realitu vidět a působí nám zbytečné utrpení. Jediné, co je na Cestě třeba je odstranit tuto nevědomost. Odstranění této nevědomosti o pravé skutečnosti se nazývá Osvícením, Probuzením, Znovuzrozením – odhalením naší vlastní božské či Buddhovské přirozenosti. V zenovém buddhismu se pak mluví o zkušenosti Satori nebo Kenšó, tzv. “náhlém” osvícení – náhlém, bleskovém vhledu do podstaty naší vlastní mysli. Protože i když příprava a cesta k této zkušenosti je postupná, sama tato zkušenost je vždy náhlá. Když spatříme podstatu naší vlastní mysli, rozpadne se naše nevědomost v jediném okamžiku jako porcelánový talíř na tisíc kousků. Stejně jako nám v jediném okamžiku dojde pointa vtipu nebo si náhle vzpomeneme, kde jsme nechali ztracené klíče. V jediném okamžiku zahlédneme podstatu celé existence, celého našeho života i celého vesmíru. I když takovýchto zkušeností a vhledů můžeme zažít na Cestě mnoho. A různě silných či jasných. A do určité míry na ně můžeme zase zapomenout a ocitnout se zase v nevědomosti. Ale jednoho dne, když na naší pouti vytrváme, dojdeme nevyhnutělně takové zkušenosti a takového poznání, že již nikdy na pravdu nezapomeneme. A tato pravda nás a náš svět zcela promění. A my už nebudeme občasnými turisty a hosty v říši nirvány, ale získáme zde plné občanství a trvalý pobyt.

Duchovní praxe: úsilí nebo milost?

Ale jak projít branou naší mysli? Jak odstranit nevědomost? Potřebujeme klíč, který nám bránu naší mysli odemkne. A tím je naše vlastní touha po absolutním poznání, štěstí a pokoji a naše vlastní úsilí, láska k životu a pravdě, naše vlastní poctivá duchovní praxe a meditace. Cvičení a kultivace těla a mysli. Jejich upokojení, uzdravení, očištění, posílení a transformace. To je klíč, který otevírá bránu naší mysli a našeho srdce. Našeho vědomí, inteligence, intuice a lásky. Toho nejcennějšího, co máme. A co je nám dáno jako dar. Stejně jako dar světa, ve kterém můžeme žít a dojít poznání a štěstí. Dar lidského těla, života a vědomí, který je naším “povozem” na Cestě. Dar duchovního učení, které je naší cestovní mapou. Dar učitele, který je naším průvodcem na Cestě, kterou již sám prošel a může bezpečně vést do cíle druhé. Spiritualita nazývá tyto dary „milostí“. Nemůžeme je nijak sami získat, vyrobit si apod. Můžeme je pouze s vděkem přijmout. Nebo o ně vesmír prosit. Bez těchto darů a jejich přijetí by nebyla žádná Cesta možná.

Milost můžeme přirovnat k daru talentu u umělce, sportovce či vědce. Nikdo neví, odkud se talent bere a nikdy si ho nemůže vyrobit či vypěstovat. Vrozené nadání pro určitou věc k nám přichází jako dar, jako milost. Bez příslušného talentu se z nás nikdy nestane špičkový sportovec, zpěvák nebo jaderný fyzik. Pokud na to tzv. „nemáme buňky“ – odpovídající fyzické nebo mentální předpoklady, ani naše sebevětší úsilí z nás mistra svého oboru neudělá. Vrozený talent je dar – milost. 

Stejně tak ani na duchovní Cestě se nikam nedostaneme pouhou vlastní silou a námahou, bez pomoci celého Vesmíru a těch, kteří jsou na Cestě již dále, než jsme my. I geniálně talentované dítě se musí v pokoře sklonit před zkušenostmi a moudrostí svých učitelů a vzorů, aby mohlo s jejich pomocí svůj talent rozvinout. Jak říkají zenoví buddhisté, jen do prázdného šálku lze nalít čerstvý čaj. Pokud chceme svůj šálek naplnit, musíme ho nejdříve vyprázdnit. Jen do prázdného šálku může vlít duchovní mistr své učení a moudrost. Pokud se chceme od někoho něco naučit, je třeba být pokorný, upřímný a přiznat si svou neznalost, nedokonalost, pochyby, otázky. A s úctou a vděčností přijmout rady zkušenějších a řídit se jimi. Jak se říká, “žádný učený z nebe nespadl”. Každý mistr řádu Jedi, byl sám kdysi něčím učedníkem. Každý úspěšný sportovec měl vynikajícího trenéra. Každý geniální umělec vlastního mistra svého řemesla.

Ale ani pouhá milost – pouhý talent a pomoc zkušenějších nestačí. Talent je třeba rozvíjet v souladu s přijatým učením naší vlastní poctivou a vytrvalou prací. Bez práce nejsou koláče. K úspěchu je potřeba milost i úsilí. A to platí i na Cestě našeho osobního rozvoje. Bez toho branou naší myslí nikdy neprojdeme. Jakkoliv si můžeme představovat a zbožně přát, že jsme již na druhé straně. Namalovaných koláčů se nikdo nenají. Naše touha, úsilí a praxe musí být skutečné. Pak i jejich výsledek bude skutečný. Ne jen iluzorní, vyfantazírovaný, vyspekulovaný, teoretický … bez špetky skutečného života a vlastní autentické zkušenosti. 

Dosažení Cíle: snadné nebo obtížné?

Všichni, kdo nám slibují zázračné výsledky hned po pár hodinách, dnech či týdnech svých „certifikovaných“ sezení, kurzů, workshopů, meditací, terapií, šamanských obřadů, ezoterických zasvěcení atd., jsou prachobyčejní podvodníci a lháři. Sami jsou ještě nevědomí a druhé vedou do ještě větší nevědomosti. Za účelem vlastního obohacení a ještě většího egoismu.

Proto nám autentická učení a jejich mistři nechávají mnoho varování před takovýmito falešnými spasiteli a zloději. Cesta je otevřená všem. Milost možnosti následovat Cestu je určena všem živým bytostem ve všech světech. Všichni máme vrozený tento „geniální talent“. Nikdo není z Cesty vyloučen. Ale bez vlastní snahy, práce a trpělivosti to nejde. Proto se říká, že naše Cesta k úplnosti je tou nejobtížnější výpravou, na kterou se může člověk vydat. Dokonalým mistrem vlastní mysli a těla se člověk nestane přes noc. Ale není to nemožné.

Když se pevně rozhodneme následovat Cestu a dojít až její úplný konec, najdeme si důvěryhodného průvodce, naučíme se, jak na to a neleníme a vytrváme – pak se nemůžeme minout cílem. A nic nás nemůže zastavit. Jakmile zaslechneme volání našeho srdce, našeho pravého domova, a začneme ho následovat, už jsme na Cestě. A uvědomíme si, že Cesta tu byla vždy i my jsme na ní byli vždy, jen jsme na to zapomněli. A naše paměť se nám začne postupně navracet, až se jednoho krásného dne náhle navrátí celá. A již nikdy ji znovu neztratíme.

Naše úsilí promění v neusilování a přirozenost. Naše otázky a pochyby v poznání. Naše omyly a chyby v poučení a moudrost. Náš egoismus v nesobectví. Hněv a nenávist v lásku a soucítění. Starosti v bezstarostnost. Náš pocit oddělenosti a smrtelnosti v jednotu s celkem života, vesmírem a věčností. Naše smutky a problémy v absolutní štěstí. Náš neklid ve věčný pokoj a radost. A zjistíme, že jsme od své úplnosti a svého pravého já nikdy nebyli odděleni. Že jsme byli v cíli již od počátku naší Cesty. Že sama tato Cesta je počátkem i cílem všeho. My sami jsme tou Cestou. Věčným životem, Vesmírnou hrou, Danteho “Božskou komedií”, Komenského “Labiryntem světa a rájem srdce” atd.

Smích Probuzených: nepochopitelná říše neduality

Pak propukneme ve smích, který nepůjde zastavit. Už nikdy. A budeme jako Buddhové, “Probuzení”, kteří se smějí často svými ústy, ale vždy svýma očima. Očima, které vidí, jak se věci skutečně mají. Očima, které vidí, že všechno je nakonec úplně jinak, než jsme se odvažovali připustit si ve svých nejfantastičtějších představách a snech. Očima, které vidí, že ve skutečnosti není žádné „uvnitř“ a žádné „venku“, žádné „nahoře“ a „dole“. Že naše mysl a svět od sebe nejsou oddělené – jsou to samé. Že ten, kdo se dívá a to, co je viděno je to samé. Že my a ostatní živé bytosti jsme to samé.  Že život a smrt jsou to samé. Bytí a nebytí jsou to samé. Cesta a Cíl jsou to samé. Úsilí a neusilování jsou to samé. Samsára a nirvána jsou to samé. Osvícení a nevědomost jsou to samé. Dobro a zlo jsou to samé. Světlo a tma jsou to samé. Muž a žena jsou to samé. Všechny duality, všechny protiklady jsou ve své nejvnitřnější podstatě to samé. A žádná oddělenost, rozpor a konflikty mezi nimi neexistují a nikdy neexistovaly. Všechny spory a problémy existovaly pouze v naší nemocné, nevědomé, dualistické mysli. Nikde jinde. A když je nevědomost dualismu a jeho rozporů odstraněna, žádné problémy nejsou. To je pohled osvícení na Realitu. Jako na naprostou Jednotu a Božskou Dokonalost.

V západní spiritualitě se této zkušenosti říká “posvátný sňatek” či “mystické sjednocení protikladů”, na Východě “advaita”, nedualita, či “šúnjata”, prázdnota ode všech představ a rozporů mysli. To samozřejmě neznamená, že když nám budou vrtat zuby, že nás to nebude bolet. Že když uvidíme někoho nelidsky trpět, nebude nám to líto. Že když bude vedro, nebudeme se potit a když zima, nebudeme se třást. Ale i když toto všechno nastane a budeme nadále prožívat dny a chvíle lepší a horší, věci příjemné a méně příjemné, tak již nebudeme nikdy zcela nekriticky ztotožnění se svým pomíjivým tělem a jeho pocity, se svou myslí a jejími myšlenkami, se světem protikladů, neustálých změn, potěšení a bolesti … ale za nimi si budeme stále vědomi skutečné, hlubší, neměnné, věčné a blažené podstaty všeho, co k nám přichází a zase odchází jako pomíjivé vlny na nekonečném oceánu života, štěstí a míru. Budeme lépe vnímat, co je podstata a co povrch skutečnosti, co je důležité a co nepodstatné  … co vede k souladu s přirozeností věcí a ke štěstí a co vede k nesouladu a utrpení atd.      

Upadli bychom do velkého omylu, kdybychom si představovali tuto Jednotu jako nějakou beztvarou, nehybnou singularitu, bez života a pohybu. Jednota protikladů neznamená jejich anihilaci. Bez protikladů a jejich vztahů a působení není kosmická hra, Cesta života a vývoje možná. Skutečná Cesta je jednota uprostřed mnohosti, soulad uprostřed protikladnosti, nirvána přímo uprostřed samsáry, osvícení rodící se přímo z nevědomosti živých bytostí. Jako nádherný a sněhově bílý lotosový květ vyrůstá z temného dna rybníka a jeho bahna. Nemůžeme říci ani, že lotos a bahno rybníka jsou totéž, ani že jsou něčím úplně jiným, od sebe odděleným. Jediné a mnohé. Stvořitel a stvoření. Bůh a svět. Vědomí a hmota. Pozorovatel a pozorované. Prostor a předměty. Nejsou ani tím samým, ani něčím od sebe odlišným. To je filosofie neduality. A věčný smích Probuzených je jejím uvedením v praxi – srdečným zasmáním se naší vlastní nebetyčné nevědomosti :)))

Věčný život: nekonečná Cesta Lásky a Soucítění 

Poznáním pravdy však Cesta nekončí. Z osvícení se rodí nekonečná láska a soucítění se všemi, kdo jsou ještě v zajetí nevědomosti a trpí. Proto se také někdy říká, že teprve osvícením ta skutečná Cesta začíná. Cesta lásky a moudré pomoci druhým. Cesta věčného života a sdílení našeho poznání a štěstí s druhými. S těmi, jejichž lotos se již pomalu chystá otevřít ve vonící květ. S těmi, kteří teprve míří z bahna rybníka směrem k modré vodní hladině. I s těmi, kteří jsou dosud tak hluboce zavrtáni v bahnivém dně zapomnění, že v existenci vody a bílých lotosů ani nevěří. Ale i v podstatě jejich bytí, v podstatě všech bytostí ve všech vesmírech, minulých, přítomných i těch budoucích, je přítomno nezničitelné semínko nirvány. A to jednoho dne i v té nejtemnější hlubině zaslechne volání Cesty a začne snít o světě plném lotosových květů tam kdesi nahoře, jako kdysi to naše …

Cesta Poznání nás vede k úplnému a konečnému pochopení sebe sama a podstaty skutečnosti. Ale Cesta Lásky a Soucítění, které se spontánně z nejvyššího Poznání rodí,  nemá konce … je vskutku tajemstvím “nesmrtelnosti” a “vzkříšením k životu věčnému”. Jediností v mnohosti. Věčností v pomíjivosti. Klidem v pohybu. Věčným životem a tancem. Velkou Cestou všech bytostí, těch probuzených i dosud spících …  jedinou a nikdy nekončící modlitbou:

Kéž jsou všechny bytosti, ve všech světech, šťastny a zdrávy!  

Komentujte

  Subscribe  
Upozornit na