„Všechno jsou jen iluze. Jenom Bůh je jediná realita.“ Dr. Bohumil Houser (Vájů)

Jednou z legendárních postav československé i světové spirituality a alternativní medicíny byl
Dr. Bohumil Houser (1922-2005). Nesmírně všestranná osobnost, spojující v sobě mimo jiné aktivního člena protifašistického i protikomunistického odboje, válečného hrdinu a strůjce úspěšné vzpoury v nacistickém koncentračním táboře, jasnovidce a léčitele, spisovatele a básníka, jogína a duchovního mistra. Za jeho přínos světové alternativní medicíně mu byl v roce 1987 na Mezinárodním kongresu v Kodani udělen čestný doktorát. Účastníky tehdy přišel pozdravit i dánský král.

 

Bojovník za spravedlnost

Houserův životní příběh je mistrně popsaný v autobiografické knize Sny neprobuzeného. Těžko bychom v historii náboženství hledali mnoho osobností s tak dramatickým osudem. Na mysli nám vytane snad jenom Mojžíš či Kršna. Stejně jako oni, byl i Bohumil Houser velký bojovník za spravedlnost a hrdina, který se nezalekl žádné tyranie a zlovůle mocných. Pokud heslem tatíčka republiky T. G. Masaryka bylo „Nebát se a nekrást!“ tak životním heslem Bohumila Housera by klidně mohlo být „Probudit se z iluzí a bojovat!“ 

Dr. Bohumil Houser se narodil roku 1922 v Bratislavě, většinu života prožil v Brně. Během druhé světové války se stal členem ilegální organizace Hnutí slovanské domoviny (HSD) a aktivně se zapojil do protifašistického odboje. Během svého totálního nasazení v rakouské zbojovce vynesl plány na výrobu stíhaček, pomáhal organizovat útěky zajatců a spolupracoval s francouzskými odbojáři. V roce 1943 byl v Praze zatčen gestapem. Společně s dalšími členy HSD byl obviněn z přípravy velezrady a nadržování nepříteli. Za každý z těchto přečinů hrozil trest smrti.

Soud se konal v lednu 1944 v Breslau (Wroclaw). Situace vypadala zcela beznadějně. Všichni obvinění byli velmi zubožení a vládla mezi nimi apatie. Živé mrtvoly. Tak vystihuje pan Houser jejich stav v první kapitole Snů neprobuzeného. Tehdy Bohumilu Houserovi poprvé do života výrazně zasáhl dar jasnovidnosti, který ho poté provázel po celý život:

“Poslední noc před procesem se cosi ve mně zlomilo. Nad ránem se mi zdál živý barevný jasnovidný sen. Stál jsem před soudním dvorem, soudcem a dvěma přísedícími. Muži seděli na jakémsi stupínku, já jsem stál dole pod nimi. Mlčeli a soustředěně se na mě mračili. Znervózňovalo mě to, až jsem se neovládl a zakřičel na ně: “Tak konečně skončete tu komedii a promluvte!”

Přetrvávalo děsivé ticho, všichni jako na povel povstali, předseda soudu vytáhl ze stolu srolovaný pergamen, rozbalil ho a na něm byla napsána velká černá osmička. V ten okamžik se jejich zamračené tváře rozjasnili, začali se hlasitě smát, vyskakovali jako tanečníci a plácali se po ramenou jako opilci.

Ze snu ho probudilo až zarachocení klíče v zámku a hlas strážného. Rychle posnídal a začala se mu vracet síla a odvaha bojovat. Pevně věřil v rozsudek předpovězený jasnovidným snem. Před soudním tribunálem, složeným z vysokých vojenských hodnostářů, pocítil, jak na něho sestoupila dosud neznámá energie. Nedovolil svému advokátovi, aby ho hájil a sám promluvil německy k soudcům:

„Páni soudci, stojím zde jako obžalovaný, jako váš nepřítel. Nemohu být vaším přítelem, okolnosti mě postavily proti vám ne z mé vlastní vůle… Co byste dělal vy, pane generále, kdyby vaši vlast obsadila cizí armáda? Co byste řekl svým vlastním synům, aby učinili? Aby líbali nepříteli boty, nebo aby bránili svůj domov? Udělal jsem jen to, co byste určitě i vy jako voják poradil ve stejné situaci svým vlastním synům.“

Vedoucí odbojové skupiny Vlastimil Kroupa dostal trest smrti. Bohumil Houser byl ve svých 21 letech odsouzen k osmi letům těžkého žaláře. Život mu tehdy zachránili generál letectva a admirál, kteří jako vojáci ocenili jeho statečnost. Dozorce, který ho eskortoval zpět na celu, mu řekl, že jeho řeč byla nevídaným činem, s jakým se dosud nesetkal.

Trest si Houser odpykával v několika věznicích, na podzim roku 1944 skončil v koncentračním táboře Creussen, kde zahájil úspěšnou vzpouru vězňů. Počátkem dubna 1945 se již blížila k táboru fronta a mezi vězni se roznesla zpráva, že před příchodem Američanů se dozorci chystají všechny vězně postřílet. Takto sám vzpomíná na dramatické chvíle:

„Kolem dvanáctého dubna se mi zdál živý jasnovidný sen. Viděl jsem svou matku, jak se na mě usmívá, odkudsi vytáhla pušku a podávala mi ji. Řekla jen: „Na shledanou!“ Fronta se blížila, časně ráno 14. dubna sirény ohlašovaly tankový poplach. Podle denního řádu jsme jako obvykle klepali venku před baráky deky, já jsem se záměrně zapomněl rychle vrátit na barák. Směrem ke mně pochodovala malá formace vězňů lesního komanda, vedená bachařem nazývaným Teta. Již z dálky mi nadával a rozčiloval se, co ještě na dvoře pohledávám. Šel jsem jistým krokem proti němu, srazil ho k zemi a odebral jsem mu pistoli. Hrůzou zkamenělí vězni se nezmohli na nic jiného než nečinně přihlížet. Na pomoc mi přicházela skupina vedená poručíkem letectva Justrou. Takhle jednoduše začala vzpoura v našem koncentračním táboře.“

Když do Creussenu dorazila předsunutá jednotka americké armády, byl již tábor zcela pod kontrolou povstalců. Kolem tábora se stále ještě bojovalo a Američané potřebovali doplnit své jednotky. Houser a další bývalí vězňové se ihned přihlásili jako dobrovolníci a pod Houserovým vedením si statečně vedli v bojích proti jednotkám SS u Neue Heide.

Po válce pracoval pan Houser ve vyšších řídicích funkcích. Byl zvolen předsedou Svazu osvobozených politických vězňů pro okres Sokolov nad Ohří a stal se pracovníkem československé vojenské zpravodajské služby. Počátkem února 1948 vycítil, že se připravuje komunistický puč, a začal tajně připravovat akce na podporu prezidenta Eduarda Beneše. Jeho poslední veřejnou akcí byl projev v Hornickém domě v Sokolově na téma „Jak by se prezident T. G. Masaryk díval na únorové události“. Po návratu ze služební cesty ho varovala sousedka, že se kolem domu ochomýtali muži z SNB a zabavili jeho poštu.

„Kolem páté hodiny ráno jsem zaslechl matčin naléhavý hlas: „Bohouši, utíkej, jde ti o život!“ Dlouho jsem se nerozmýšlel. Rychle jsem vstal, nabil jsem obě pistole, do kapes nacpal náhradní zásobníky a svazek bankovek. Pustil jsem gramofon s Mozartovým Requiem, napil se čaje, oblékl si nový kožený kabát s teplou podšívkou, a aniž bych zamkl byt, vyběhl jsem ven. Na citickém nádraží jsem si koupil jízdenku směrem do Chebu. Měl jsem štěstí, vlak právě přijížděl. Z okna rozjíždějícího vlaku jsem se naposledy podíval směrem k domu, kde jsem bydlel. Zahlédl jsem, jak před domem prudce zabrzdilo auto a z něho vyskákali čtyři příslušníci SNB se samopaly.“

Za vydatné pomoci přátel, bývalých spoluvězňů, se Houserovi podařilo ilegálně překročit státní hranice do Bavorska. Tam mu byl přiznán status politického uprchlíka. 

V Německu se přihlásil k emigraci do Austrálie, kde pracoval dle emigrační smlouvy jako dělník na různých přidělených pracích a ve volném čase studoval náboženství a šamanskou medicínu původních obyvatel Austrálie. Na podzim 1949 vypukla v Austrálii obrovská generální stávka a o práci přišla spousta dělníků. Také Houser byl propuštěn. Nestál však stranou veřejných diskusí o pozadí stávky a v listu Herald Post publikoval svůj jasnovidný sen, že stávku vyvolali úmyslně na pokyn nejvyšších míst z Velké Británie zkorumpovaní odborový předáci, aby podpořili vývoz již neprodatelného, v Anglii vyrobeného zboží do USA a Austrálie, byl zatčen a za vměšování se do politických záležitostí vyhoštěn zpět do Evropy.

Uchýlil se do uprchlického tábora Valka u Norimberku, kde sdílel pokoj s Františkem Křižíkem, vnukem slavného vynálezce. Schopný mladík se zakrátko stal sekretářem a tlumočníkem Amerického fondu pro československé uprchlíky (AFCR) a emigračním úředníkem International Rescue Committee. Pracoval také jako reportér pro Forein News Service v New Yorku. Jako odborného poradce pro svůj nový film z prostředí poválečné Evropy si ho vybral slavný americký režisér Elia Kazan.

Houserův názor tehdy také pomohl americkým senátorům, kteří přijeli do Německa sbírat podklady pro zvažování, jakým způsobem znovu vybudovat německou armádu a začlenit Německo do NATO. V letech 1950-1953 totiž začala studená válka naplno. V komunistickém Československu započal rudý teror, politické procesy a popravy nepohodlných. Vypukla korejská válka. Bylo potřeba urychleně řešit obranu Německa, pro případ, že by se sovětské tanky rozjely na západ. Houserův zasvěcený rozbor situace mezi uprchlíky z komunistických zemí a mladými Němci pomohl Američanům rozhodnout se, že německá armáda byla nakonec vytvořena z občanů NSR a nikoliv, jak bylo také zvažováno, z exulantů z komunistického bloku.

 

Jogín a duchovní učitel

V roce 1952 začal Bohumil Houser studovat jógu u učitele Borise Sacharova a Swami Siwanandy Sarady (paní Charlotte Walinski-Heller). Oba jeho učitelé v Evropě šířili učení jednoho z nejslavnějších jogínů moderní Indie Swamiho Šivanandy. Osobně se také seznámil s hraběnkou Tolstou. Byl tehdy pevně rozhodnut odjet do Barmy jako buddhistický mnich. Sacharov i hraběnka Tolstá ho od jeho rozhodnutí odrazovali a jeho učitel jógy mu jasnovidně předpověděl, že se vrátí domů do komunistického Československa a bude tam vyučovat jógu, pomáhat chudým a nemocným rodičům a jeho matka se nakonec dožije 95 let. (Paní Houserová skutečně zemřela ve věku 95 let.)

V říjnu 1956 Bohumil Houser odjel domů. Hned v Chebu byl zatčen a převezen do Prahy, kde byl uvězněn a mnohokrát vyslýchán StB. Ze všech spáchaných trestných činů, ze kterých byl v nepřítomnosti obviněn, včetně velezrady v únoru 1948, byl amnestován, byl mu prominut i trest smrti. Ihned po propuštění jel za nemocnými rodiči do Brna. Život mu ztrpčovalo špehování StB a nejrůznější komunistické šikanování. Nebylo mu umožněno, aby našel práci dle svých schopností a znalostí. Byl přinucen přijmout podřadná zaměstnání. Materiální situace jeho rodičů i jeho samotného byla velmi špatná. Do důchodu odešel v roce 1977 jako příslušník protinacistického odboje o pět let dříve. 

V roce 1966 se Bohumil Houser podílel na obnovení činnost téměř zaniklé náboženské obce českých unitářů v Brně. Jejich duchovní aktivita přinášela četným posluchačům pronásledovaným komunistickým materialismem naději a duchovní útěchu. Stal se také dlouholetým předsedou a lektorem nejstaršího klubu jógy v Československu, založeným v roce 1964 dr. K. Wernerem v Brně. Podílel se také na ustanovení prvního Lion klubu ve východní Evropě a po obnovení jeho činnosti po roce 1989 se stal jeho prvním prezidentem a reprezentoval činnost této největší světové humanitární organizace u nás i v zahraničí.  

Po mnoho desetiletí, až do konce svého života, pan Houser pořádal a vedl pod záštitou brněnského Jóga klubu Sati  www.sati-brno.sweb.cz  několikatýdenní jarní meditační soustředění, kam se sjížděli zájemci z celého Československa, jogíni, buddhisté, mysticky orientovaní křesťané a zájemci o alternativní medicínu. Potají se účastnili i agenti Státní bezpečnosti, která Houserovu činnost bedlivě sledovala. Slavná je historka o jednom agentu StB, který propukl v nezadržitelný pláč a všem přítomným sdělil, že „s tak dobrými lidmi se ještě nesetkal.“ Naopak nebylo nic výjimečného, že účastníky, kteří opakovaně nerespektovali výzvy k etickému chování a pokojný průběh programu neustále narušovali přímo ze soustředění odvezla sanitka po náhlém nervovém kolapsu. Tak silná byla atmosféra při setkáních s panem Houserem.

Ve svých promluvách často připomínal svým posluchačům v souladu s učením Buddhovým pomíjvost všech pozemských statků a ukazoval  na pošetilost honby za vším nepotřebným bohatstvím a luxusem, třeba na příkladu Aristotela Onassise, jednoho z největších miliardářů 20. století, který jeho slovy „nakonec zemřel na obyčejnou rakovinku jako běžný český důchodce. A nepomohly mu ani jeho miliardy.“ Oproti materialistickému “tanci kolem zlatého telete” a nevědoméhu životu a nezdravému lpění na najrůznějších iluzích a prchavých požitcích, zdůrazňoval bdělý, moudrý, klidný, střídmý život v harmonii s potřebami našeho těla i duše, s láskou k přírodě, soucítěním s jinými bytostmi a vědomím jediné a věčné duchovní podstaty veškeré existence.

Často také mluvil Vájů (takto pan Housera nazývali jeho jogínští žáci) o nesmyslnosti strachu ze smrti a o tom, že smrt je pro jogína jako „dát si malé kafe“ a přitom vyzval jednu z meditujících žen, svou dobrou přítelkyni, která po těžké nemoci prodělala zkušenost klinické smrti: „Dášo, pojď nám popovídat o tom, jak jsi umřela. A zkrať to, vždyť smrt je jenom jako dát si kafe. Vlastně jenom jako dát si malý kafe. Za pár minut máme oběd, tak ať nám to nevystydne.“ 

 

Léčitel světového významu                                                                                                       

Dalším celoživotním zájmem pana Housera byla alternativní medicína. Ve své léčitelské praxi používal jasnovidnost, akupresuru, magnetoterapii, bioterapii, metalopatii, fytoterapii, hypnopunkturu, jógoterapii, automočovou terapii, taoistický čchi-kung, buddhistické magické léčebné rituály atd. Od roku 1982 spolupracoval s Psychotronickou laboratoří Prof. Františka Kahudy, CSc. v sekci léčitelské. V témže roce spolu s některými dalšími léčiteli působil v nemocnici ve Vimperku, kde měli přední lékaři posuzovat výsledky dosažené netradičními léčebnými metodami. Efektivitu a úspěšnost Houserových léčitelských metod a zásahů i u pacientů s velmi těžkými a komplikovanými onemocněními tehdy potvrdili přední klasičtí lékaři.

Od roku 1984 byl pan Houser pravidelně zván na světové a mezinárodní kongresy alternativní medicíny. Přednášel v Kanadě, ve Francii, v Kodani, Záhřebu, Pekingu, Mnichově, na Srí Lance a dvakrát ve Stockholmu. Předváděl zákroky pomocí bioenergie, jógoterapie, taoistickou léčbu pomocí magických hlásek, chiropraktické zákroky a vlastní originální metodu akupunktury s mastí ze včelího jedu. Do Československa už v roce 1986 spolu s přítelem a léčitelem ze Zlína Aloisem Jurákem přivezli z Pekingu jako jedni z prvních nové poznatky o léčebné metodě qi gong (čchi-kung). Ta se vedle jógy a jógoterapie stala jedním z pilířů Houserova léčitelského přístupu.

V roce 1987 byl panu Houserovi udělen Čestný doktorát za celoživotní vynálezy v oboru akupunktury a nových léčebných metod. Stalo se tak na Mezinárodním kongresu alternativní medicíny v Kodani, jehož účastníky přišel uvítat i dánský král. 

Automočová terapie patřila k oblíbeným Houserovým metodám, které často předepisoval širokému okruhu svých jogínských přátel a žáků. Obecně je u nás málo známé, to co dobře věděl pan Houser, totiž, že se jedná o prastarou jogínskou techniku v Indii nazývanou šivambu, která je známá pod jinými jménami ve všech starověkých civilizacích a šamanismu. 

Pro komplexní rozvoj člověka doporučoval tisíciletími osvědčené meditační techniky, například opakování mantry, sledování dechu (anapanasati), meditaci bdělé pozornosti (vipassana), zenovou meditaci střídání pohybu a zastavení (kinhin), meditaci laskavosti (mettabhavana) apod. Tyto praxe by se měly provádět pod dohledem zkušeného učitele, který duchovní cestu sám prošel. 

Pro své žáky sestavil pan Houser, i ve světovém měřítku, zcela unikátní systém, ve kterém propojil vybraná nejúčinnější cvičení z nejrůznějších tradic, jógy, buddhismu, taoismu, zenu, šamanismu, přírodního léčitelství, křesťanské mystiky i moderní vědy. Hlavní principy svého léčitelského přístupu doktor Houser shrnul do následujících pěti slov: víra, metoda, koncentrace, imaginace … a tajemství. Po téměř padesát let nezištně předával své znalosti a zkušenosti širokému okruhu zájemců, kteří se za ním sjížděli z celých Čech, Moravy, Slovenska i zahraničí.

Podobným způsobem jako pan Houser se dnes snaží pomáhat lidem na jejich životní pouti jeho žák Ivoš Ch. www.setkaniscestou.cz. Jeho cenné poznámky a vzpomínky inspirovaly napsání tohoto článku a patří mu velké poděkování!

 

Spisovatel a básník

Celý život také pan Houser psal poezii, divadelní hry a články s nejrůznějšími tématy. Slibná spolupráce s brněnskou televizí byla ukončena sovětskou okupací. Až v roce 1992 mohlo nakladatelství Svítání vydat sbírku veršů haiku inspirovanou japonskou zenbuddhistickou formou s názvem Život v okamžiku, první svého druhu u nás. 

Pan Houser také napsal mnoho překladů a vlastních prací o buddhismu, józe, hlubinné psychologii, alternativní medicíně, historii, filozofii, které vyšly v samizdatu. Některé z nich lze najít na webových stránkách www.byti.eu věnovaných odkazu pana Housera, včetně zvukových záznamů vybraných přednášek.

V roce 1999 vydal autobiografickou knihu Sny neprobuzeného knihu, jenž nemá v české a zřejmě ani světové literatuře obdoby. Jedná se o barvitou mozaiku svých skutečných životních příběhů, literárních povídek a básní z prostředí protifašistického i protikomunistického odboje, německých koncentráků, poválečné Evropy i Austrálie, Gottwaldovského, normalizačního i postkomunistického Československa i z prostředí konferencí alternativní medicíny na různých světadílech.  Čtenářka Adaren k ní napsala následující recenzi:

„… kniha Bohumila Housera Sny neprobuzeného zbořila hned na prvních stránkách mou představu o tom, co by v ní mělo být napsáno – a dotkl se mě životní příběh naprosto neuvěřitelný, ve kterém je smrt přijímána s takovou samozřejmostí jako je nádech a výdech, mezi slovy je cítit neuvěřitelná hloubka a moudrost pochopení všech souvislostí, což je vlastně ta největší oslava života, jakou jsem, kdy četla.“

Jsem přesvědčen, že až tato literární a duchovní perla bude objevena širší čtenářskou veřejností, stane se jednou z klasických knih české literatury podobně jako díla Karla Čapka, Bohumila Hrabala nebo J. A. Komenského.

 

Zkušenost probuzení (satori)

Každému, kdo měl to štěstí zažít setkání s panem Houserem nebo si o něm mohl udělat představu z vyprávění jeho přátel a žáků nebo dochovaných záznamů přednášek, fotografií, knih a textů – zůstává navždy v paměti vtisknutý obraz “Velkého člověka”, který rád lidi obdarovával z hluboké studnice moudrosti, životních zkušeností a jedinečného humoru … obraz hrdiny a duchovního velmistra, který neváhal obětovat své vlastní bezpečí, pohodlí a materiální blahobyt boji za spravedlnost a duchovní povznesení všech živých bytostí … obraz soucítícího léčitele, který léčil především lidské duše a „zázračné“ změny ve zdravotním stavu svých pacientů považoval, v souladu s prastarou univerzální tradicí duchovního léčení, za přirozený vedlejší projev jejich vnitřního duchovního rozvoje … obraz stále se usmívajícího se mudrce, který připomínal „Smějícího se Buddhu“ z ikonických sošek zenového buddhismu … obraz dokonale svobodného člověka ducha, o kterém se v Janově Evangeliu říká: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“.

Není náhoda, že svými žáky byl Bohumil Houser také nazýván Vájů, dle indického jména pro element či božstvo větru. Ve své básni haiku popisuje zkušenost probuzení takto:

„Rozťal jsem tajemství mysli;
včera jen jako vánek jsem se skrýval,
dnes silný jsem jak uragán!“

Přeji nám všem, aby i do našich životů vál stejně šťastný a svobodný vítr ducha, o kterém mluví tato báseň!

Zdroje: Bohumil Houser, Sny neprobuzeného, 1999; Bohumil Houser, Život v okamžiku, 1992; webové stránky věnované Dr. Bohumilu Houserovi www.byti.eu; osobní vzpomínky žáků a přátel Vájua: Ivoš Ch. www.setkaniscestou.cz a další.