Buddhova svatozar,
rozpadla na milion kousku –
pulnocni nebe!

 

NETVOR V MLZE

Třesu se
a ďábelský ryk
deroucí se hluboko z útrob
starého netvora
se pomalu, ale jistě
prodírá
zetmělou mlhou
skrze alej
svítích lebek –
rozpitých světel na kandelábrech:

hrrrrrrrrrr ….
chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr ….
hrrrrrrrrrr ….
chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr ….
…………………
………….
……

Konečně ticho.
(Stařičká Karosa
mě dovezla
domů.)

 

Perniky pect neumim.
A tak jsem si pocukroval snehem –
lesni pesinky!

 

JARNÍ ÚKRYT

Lavička v sadu
zve
k usednutí.
Mraky spěchají
na východ – za soumrakem

Snad nebude pršet?
Hlavu mi kryje
jen
vůně švestek ..

 

Jarním deštěm
proplouvají společně – kačer, kačena ..
a kostelní zvony!

 

CHRÁM ŽIVOTA

V dávných dobách stavitelé pyramid
budovali své dílo od základů až po vrchol
A jejich říše vznikaly, rostly a zanikaly.

Pyramidy časem pokryla vítězná píseň pouště
a tanec písečných dun
kde za jasných mrazivých nocí poutníci a dervišové
zpívají Rúmího písně
s úžasem hledí na hvězdný chrám,
který postavil
sám Život.

 

Buddhův stín
je všude kolem, ale ..
kam zmizel on?!

 

KDYŽ VEČER TEČE JAK LESNÍ MED … ANEB VZPOMÍNKA NA KARLA POLÁČKA 🙂

Ve vykotlaném pařezu
pavouk si sítě snove

Slunce zapadá za mraky
v krajině krásy snové

I na tu malou housenku
už je té krásy příliš

Posaď se se mnou příteli
a večer jak med si vyliž

Když jarní večer se lepí jak med
a noc chystá pro lunu svíci

Tak vzpomeň si na časy, kdy Bylo nás pět
a nabírej plnou lžící

Tak vzpomeň si na Karla Poláčka
a nabírej plnou lžící ..

 

Stát! Vlak!
Na přejezdu výstražně svítí –
vlčí mák!

 

NEJMENŠÍ A NEJVĚTŠÍ

Ze všech básníků světa
největší je – pampeliška!

Z mistrů plátna
pak jasně vyniká – jarní déšť!

A mezi zpěváky
nevyrovná se nikdo – zurčícímu potoku a ševelící bříze!

Jen božstvo nejvyšší je těžké určit!!

Ukrývá se
pod miriádou masek – v života a smrti míze!

Jako tanečnice
tančí neúnavně – do všech směrů!

Nesnadné je
Pána (Paní) lásky
v reji světa nalézt – na mou věru!

Jako pampeliška zlatě svítí,
jako jarní déšť zalévá z oblak kvítí,
jako potok s vlnami si věčně hraje,
jako ševelící bříza volá nás

zpět do ráje

kde ti největší .. budou nejmenšími
a ti nejmenší .. budou největšími.

 

Uprostred rybnika
na sve posledni plavbe – 
osamely list.

 

POZDRAV Z NEFRITOVÝCH HOR

Slepý poutník
znaveně bloudí stínovým královstvím
asociativní poezie ..

Alane Wattsi!!
hlubiny zamrzlého rybníka marně čekají
na Váš oblázek …

Haiku? Mysl posluchačů? Asociace?

Mezi strmými svahy Nefritových hor
prý vede úzká stezka – nikdo neví, kde začíná a kde končí
a žádný z poutníků, který se po ní vydal,
se prý ještě nikdy
nevrátil ..

Opředená je bájemi a legendami
o nezvěstných básnících a jejich posluchačích,
kteří beze stopy zmizely
tam kdesi
v neproniknutelných lesích a mlhavých údolích ..

Nefritových hor

 

Na co slova?
Vystacim si s barvami!!
zvolal podzim ..

 

VZKAZ V LÁHVI OD VÍNA

Jednou večer jsem chtěl
psát verše,
ale nevěděl jsem,
jak a o čem?

Ted už to vím:
Je lepší víno pít
a o verších
jen tiše snít ..

A kdyby přesto přece
mne vír slov
mocný
co poezie sluje
v hlubinu svou temnou pohltil

Tak nyní už víte, po které řece
má duše teď v dáli pluje
a proč popsaný papír
v prázdné láhvi
tu po mně jenom zbyl

 

Pod barevnymi listy
se line otviraji –
tlamicky kapru!

 

ŠŤASTNÉ SETKÁNÍ

V mlhovině NGC 6559
našel jsem vzdálenou příbuznou,
sestřičku – hvězdu! 🙂

 

U zamrzlého rybníka
mi soumrak a dest šeptají do ucha:
Teplo domova!

 

SPÍŠ ČI BDÍŠ?!

Život je krutý
jak zvlněné moře.
Chvíli jsi dole
pak zas nahoře!

Kdo ze snu svých
se jednou probudí,
toho už život
ni smrt neprudí!

Spatřil to Mojžíš
na strmé hoře.
Suchou nohou
přešel Rudé moře.

Viděl to Buddha
pod fíkovým stromem.
Život se usmál,
svět stal domovem.

Sokrates bez strachu
zvedá svou číš.
Hlas na poušti vola:
Spíš či bdíš?!

 

Odvážný hobit
pod okem Temného Pána –
zvítězí prsten?!

 

SNÁŘ

Jakteziv tu
bez boje
pradivne svetlo
zari

Vecneho protiv
souboje
najdes vyznam
zajiste ..

v babiccine
snari!

 

Přišla noc.
A hladina rybníka odráží ..
už jen sny!

 

JARNÍ VÁNEK

Jarní vánek čechrá pírka,
v kostele se koná sbírka.

Na záchranu přírody,
bez slunce a bez vody.

Jarní vánek čechrá peří,
v ráj na zemi stále věří!

Přesně podle liturgie
žabí sbor zní: jaro tu je!

Šálek kávy, zimní spánek –
včerejší sny! Jarní vánek!!

Na oltáři plno květů,
svatá pravda … jaro je tu!

Pírka čechrá jarní vánek,
Slunce dnes čeká krátký spánek.

 

Spolkl půl měsíce,
než sám zmizel v chřtánu noci – 
jarní mrak.

 

CHVÍLE BEZ BOHA?

Mohutné stromy
obsypané listy
i jejich temné siluety
na obzoru jarní noci.

Hvězdy zářiči tam kdesi v dáli
i písek a prach
pod mými nohami.

Měšic prosvitající matně
skrze mraky
i lavice z tvrdého dřeva,
na které spočinulo
toto zázračné a křehké lidské tělo.

Ten nekonečný ves-mír tam venku
i tento božsky mír zde uvnitř,
v nepopsatelném srdci
jediné skutečnosti.

Štěstí i smutek, naděje i strachy
v srdcích všech lidi,
které jsem za celý den potkal.

Zvony kostela
a zvuky do spánku pomalu se
nořícího města.

Štěkot psa
i nekonečná mantra
buddhy nekonečného světla
amitába, amitába,
amitába, amitába ..

To vše je ten pánbůh,
kterého jsem po věky hledal,
zmatený nevědomostí
podobnou snu,
zmateny zvrácenou vírou
ve ztrátu sama sebe,
zmateny mylnou představou subjektu a objektu,
sebe uvnitř, osamoceného, a tam venku, cizího světa

To vše je ten pánbůh
cesta pravda život
bytí vědomí blaženství
Betlémské světlo
hořící v chrámu čistého vědomi,
pohřbeného hluboko v
džungli mayských pralesů
divokých lidských myslí

Gnostická perla essenských mágů,
dobře skrytá před očima
nevěřících a neposlušných
na samém dně
Mrtvého moře všeho egoistického snažení.

Slaná slza štěstí
v oku egyptologa, když poprvé pohlédne
do očí bájného Tutanchamona.
I to nezměrné utrpení
cítících bytostí
v pomíjivých nočních můrách
jejich vlastních
zatemnělých srdcí a myslí.

I to krásné probuzení z nich
a věčný nový život
s Kršnou, Buddhou, Kristem
v ráji, kde si spolu lvi a beránci
v míru hrají

To je ten pánbůh,
co v srdcích všech dětí svých
vždy trpělivě čeká

To je ta božská síla života a smrti
a láska, která teče věcností,
jak hvězdná řeka

Tak mi nyní, prosím, řekni příteli,
jak by tu mohla být
jediná chvíle …

kdy bůh nemluví
a člověk nenaslouchá?

 

Jednim lokem
vypil cele more slz –
ziznivy Buddha!

 

NE-DUALITA ANEB ZÁPAD SLUNCE NA MOTOLSKÉM RYBNÍCE

Jakákoliv snaha odolat
(té kráse)
je předem odsouzena k zániku!

Nekonečné chomáče vaty
nalepené
oranžovým klihem na modré obloze!

Kdopak si tu
zas hrál
s Mikulášovými vousy? (Čert nebo anděl?)

 

Motýl nebo Čuang .. ?
Brumlal si pod vousy
letící list …

 

PĚŠINKA ALEJÍ

K pootevrenym dverim kostela
vede vyslapa pesinka aleji
od hrbitovni brany.

Temer je slysis … kroky mrtvych!?

 

V chladnem ranu
popojizdim kolonou. Diva se na mne – 
had rudych oci!

 

O MAGII TANCE

O mihotání světla na listech stromů
O úplňku nad zamrzlým rybníkem a šťastném dovádění večerních bruslařů
O kapřích tlamičkách okusujících vlnky
O jarním večeru, co teče jako lesní med
O vzkazu v lahvi od vína a tajné stezce do Nefritových hor
O vlčích mácích střežících staré koleje
O hladině rybníka odrážející už jen sny
O nás dvou a o tom, co je jediné
O rozkvetlém sadu a vůni švestek
O slané slze štěstí v oku egyptologa, když poprvé pohlédne do tváře bájného Tutanchamona
O chvíli, kdy Bůh nemluví a člověk nenaslouchá
O kachnách a kostelních zvonech plujících společně deštným soumrakem
O písních z Bambusového háje a míze borovic z Máchova kraje
O pravdě na dně šálku žáka Zenu a cestě zpět do ráje

O tom všem, co život sbalil mi
na cestu do rance

můžu vyprávět, ale při jednom vždy oněmím
a nejsem schopen napsat řádku ..

O Magii Tance
za bubnů noci včerejšího pátku!

 

Zustat ditetem!
V pohadkach tisice a jedne noci –
jeste jednu, prosim!!

 

ODPOČÍVEJ V POKOJI

Na nebi tančí dnes
úplněk s oblaky.
Přidej se do tance
a spatříš zázraky!

Dlouhý a bláznivý
je Bráhmův sen.
Kdo umí tančit,
tomu lehká je zem!

Odpočívej v pokoji
raděj už zaživa,
než měsíc s oblaky
k tanci Ti zazpívá!

Odpočívej v pokoji
klidně i bez piva,
než svůj song opilý
letní noc dozpívá ..

než svůj song opilý
letní noc dozpívá ..

 

V tichém okouzlení
hleděli na sebe celou noc –
měsic a hvězda.

 

SERU NA TO

Seru na to
jestli moje basne
dnes zni spise hezky
a nebo spise krasne

Seru na to
jestli vzorove japonske
je moje haiku
nebo trefil jsem se dneska
spise v Ezopovu bajku

Seru na to
jestli dostatek mam
v basni rymu
nebo spis jen chlad mesice
mi spustil z nosu rymu

Seru na to
jestli zvitezila v basni forma
a nebo hmota
me uplne staci jak hlava se mi
z kouzel kolem mota

Seru na to
jestli basniku ty zpivas si pisne cinsky
ve stinu bambusoveho haje
nebo snad v zilach
koluje ti miza z borovic Machova kraje

Seru na to
jestli mesicni svit
ma spise barvu stribra
nebo zlata z Poutnikova cherubskeho raje

Seru na to vsechno! Moje nejmilejsi milovana Muzo! Ted a tady, tisickrat a zase znova!
.. jen kdyz srdce poezie v hloubi labyrintu sveta
tise potichoucku a stastne bije
a to me v nem,
jak posledni jarni ledy
vyhnane sluncem z panstvi zimy .. nezne taje

Seru na to ..

 

Radostné dovádění bruslařů
probudilo ze spánku –
kostelní zvon!

 

KERSOBLEPTES

Pahorek Beglik Taš nad mořem stojí,
svatyně thrácká je cíl cesty mojí.
V posvátném tichu i mysl se tiší,
ozvěny dávných dob snadno tu slyší ..

Do časů antických se v duchu nořím,
s Odysseem lstivým hradby trojské bořím.
V Orfeův žalozpěv se mísí křik ptáků:
Nezachrání Tróju už ni pomoc Thráků!

Utečte domů thráčtí bojovníci!
Na Beglik Taši za padlé zapalte svíci.
Zrudlé je krví Egejské moře.
Copak už nebylo dost válek hoře?!

Zavírám oči, vlna za vlnou se valí ..
V tříšť pěny bílé vše rázem se halí.
Ach Moře Černé! Pěníš tak do běla!
Na vlnách času letím, jak zbaven bez těla.

V hlavě mi myšlenky divoce víří,
jak bubliny bílé, neznámo kam míří.
Vlna za vlnou se jak porcelán tříští.
Ach mysli má! Kde přístav Tvůj příští?!

Zavírám oči, zas cestuji časem ..
Když náhle kdos volá hrozivým hlasem:
Poklekni člověče! Vypils moc rakije?
Nevidíš, že před tebou – stojí Král Thrákie!

Skláním se k zemi, jak opilec cos breptám
před tváří mocného Kersoblepta ..
Koruna zlatá jak bůh Slunce září
bohatě zdobená je božstev tváří:

Vidím Orfea, bájného pěvce a léčitele,
vedle něj Dionýsos v náladě skvělé.
K oslavě života pozvedá číši:
Pij! Než-li povolá Tě Hádés ve svou říši!

Eurydika nešťastná tam mezi stíny pláče:
Proč, milý Orfee ses jenom otáčel?
Velká je slast i bolest milování.
Orfee, vem lyru svou! A pospěš už za ní!!

Na Černém moři vlny jak kola se točí,
po staletí je žene stále stejný kočí.
Otvírám zas oči, obrazy dávných dob mizí,
přede mnou stojí tu jenom muž cizí.

Je to snad potomek dávného krále?
Na vršku Beglik Taš přemítám dále.
Bulhar se usmívá, už na nic se neptám.
V příboji doznívá hlas Kersoblepta ..

 

Svobodná poezie?
To je pro mne protimluv.
Múza, to je tyranie!
Básníku, zhyň … a nebo mluv!!

 

MERCI BEAUCOUP? MONSIEUR DARWIN!

Z umrlčích hnátů a ramen
zlatem nadívaných Olympioniků
již dlouho netryská oživující rajský pramen!
Vyschlé koryto dávných rekordů a snah
naplňuje dnes jen bublání bahna a zmaru!

Pod růžově bledým baldachýnem
z koster a snů statisíců pokolení
rohozubých plameňáků Fénixova řádu
se plahočí jen znavený starý okřídlený Slimák – poslední Král
svého dávno zaniklého druhu …
A ze své vytoužené ulity
drcené po miliardu let nelítostným tlakem
Evoluce
vynáší strašlivou obžalobu
naší vysokorychlostní
Go-Go doby:

Po miriádu let tu úpím sám!
V rozpadajícím se krunýři strachů, nadějí
a bahnivého zmaru!
Proklínám Vás!!
Vy tatarkou obílené hroby Fast-food umrlců Go-Go doby!
Copak se mezi Vámi nenajde jediná,
v Pekle tuku
z palmového Ráje soucitně smažená Duše, která by mi podala
pomocnou ruku
a ukázala cestu k uhašení žízně Evoluční
alespoň
do
Karlových Varů?!
……
Merci beaucoup? Monsieur Darwin!

 

Starý kachňák. 
Na mokrych zobacich –
slunecni zare!

 

DEN A NOC

A až zmizi den
vse promeni se v sen.
A vsechny denni podoby
a tvare
nalije noc zpet do sveho
kalamare.

(A v te tme nejhlubsi
se v jedno sliji vsechny
Tve tvare
a nepoznas uz od sebe
svetce, basnika ci lhare …)

 

Podzimni vichr.
V me chaloupce z mraku –
sama dira!

 

DAR

Daroval
jsi mi báseň
psanou vánkem
na obloze modré,
můj Milý.

A tak
na zoubky mraků bílých
hledím ráda
té klisně z lásky darované
každou chvílí.

Daroval
jsi mi knihu
studánek, lesů a strání
psanou
ve volných chvílích
mezi sny, spánkem a bděním.

Kniha s věnováním se neodmítá.
Těžko už na tom něco změním.

Psaná je
písmem stříbrným a zlatým
vázaná do lesklé kůže hvězd
a záložku má z rosy ranní.

Pod pultem s Mléčnou dráhou
jen do včera
a nekonečna kusů na osobu
byla v akci k mání!

Co je psáno, to je dáno.
Co pro jednou, navěky je darováno.

A tak
píseň Tvá
zvonění podkov,
diamantů tvrdších, nežli Merkurovy kovy
mě sladce budí – každé ráno.

Těžko už na tom něco změním.
A ani nechci. Nebo snad ano?

A když se probudím, pak tajně celý den
Tě objímám a líbám.
Až někdy skoro
ptám se: Není to vše jen sen či prchavá vize?

Ale pak
vzpomenu si zas na to Tvé věnování v knize
psané
magickými runami,
co zjeví se jen za úplňku,
když zahoukají v černém lese třikrát bílé sovy

Ne, ne.

Co je psáno, to je dáno.
Co z pravé lásky, navěky je darováno.

Těžko už na tom něco změníme,
můj Milý!
Na modrém nebi věčně tančí bílé mraky.
A vítr sílí …

 

Za plotem z listu a rakosu
vlnky na rybnice, kridla vyplasenych ptaku ..
a curani do soumraku.

 

HUSTÁ

Kdo říkal,
že je to
lež bohapustá?

Nad námi
září hvězd
polévka hustá!

Nad hrncem
kosmickým
jak drak syčí pára!

Další verš
doplní
Cimrman Jára …

Nad hrncem
plným hvězd
jak drak pára syčí ..

Všichni jsme
dětičky
z vesmírné pi**

 

Miliardy let utekly jako voda ..
Tyrkysové vážky 
se prohánějí v rákosí!

 

DĚKUJI

V očích zlaté listí,
v uších zpěv ptáků,
v mysli mír,
v srdci tajemství a
na bosých chodidlech poklady a šperky lesních cest.

Děkuji, už mám vše.

 

Dlouho se neviděli.
A tak si povídali celou noc –
úplněk a zamrzlý rybník.

 

ANO A NE

Ani ano ani ne
a ani nic
mezi tim.

Mocny dub
ja objimam
a hladi me jeho stin.

 

Ryby a ptaci uz spi.
Jen zvonkohra zlatych snu –
rybnik tise ceri.