Čakramy

„Čakramy jsou duchovně-nervová střediska „v těle“, ale žádný patolog-anatom je dosud nenašel. Čakramy nehledejte v těle, musíte si je ozřejmit duchovním způsobem, vnitřním vnímáním. Čakramy jsou duchovní sférická centra, jež jsou v mikrokosmu (v člověku) rozložena (odstupňována) na sedm středisek, a která jsou chápána (vnitřně rozpoznávána) podle schopnosti jógina. Cvičení čakramů je pro člověka důležité, potřebné a významné. Do hloubky zvládnuté dává vnitřní stabilitu, pomáhá ovládnout dech (i myšlení), upravuje karmické vlivy (a to velmi účinně), učí koncentraci (prohlubuje ji), upevňuje klid (vnitřní klid), otevírá cestu ke schopnosti vnitřního zírání, má podstatný vliv na celkovou změnu charakteru k lepšímu, protože se člověk stává duchovně čistším.

Cvičící pomalu mění celé chápání jsoucnosti – od základu přeměňuje své jednání, stává se neosobním. Je to způsobeno přemístěním světel citu (symbolizovaného Měsícem) a rozumu (Slunce). Pudově žijící obyčejný člověk má cit v srdci a rozum v hlavě. Ale ten, kdo cvičí čakramy a dosáhl určitého pokroku, u toho je to obráceně: cit v hlavě a rozum v srdci. Je v tom síla Moudrosti: cit v hlavě má v moci vzněty a rozum v srdci nenutí k jednání. Karma je tak pod kontrolou“.

~Evžen Štekl~ Síla moudrosti

Jednotlivé čakramy a jejich působení – jednotlivá patra sušumny

„Hlava – jsou zde všechny smysly (oči, uši, nos, chuť), kterými vnímáme realitu a také naše mysl, která může realitu podbarvit či zkreslit, je zde paměť a naše spojení s Bohem či s Podstatou skutečnosti – sahasrára, adžna – které nám může dát morální sílu a víru, že to překročíme, díky tomu, co překračuje vše.

Pokud sestoupíme dál, do dalšího patra, do úrovně krku, ramen a paží – višudhi – tak vidíme, že danou věc můžeme „uchopit“, začínáme s ní komunikovat a dostávat se do kontaktu. Můžeme se rozhodnout, zda tato věc je pro nás cizí a odmítneme ji nebo ji přijmeme (obejmeme).

Jakmile ji obejmeme, daná věc klesá dál do roviny srdce – anaháta – a stává se námi. Srdce je místo, kde jsme jen my sami se sebou. Daná věc se tedy (obejmutím) stává námi samými. Už se nám nepodaří rozlišit, že se jedná o cizí věc. Rozlišení se musí odehrát mnohem dříve pomyslným „odstrčením“ v rovině višudhi.

Jakmile to klesne dál, musíme to strávit – manipura – musíme na to „mít žaludek“. Když něco pustíme takto daleko, můžeme to ještě „vyzvrátit“, ale je to již poměrně násilný proces.

V dalším patře v podbřišku – svadhišthana – jsme danou věc již téměř strávili a podle toho se nám pak žije.

Poslední patro – muladhara – to, co nebylo využito žádným způsobem, je dekompostováno a vrací se zpět do matrixu duchovní hmoty“.

~Ivoš~

Na obrázku zleva Ivoš, Evžen